Historie rybaření na našich řekách

Naše rybníky jsou spjaté nejen s chovem a výlovem ryb, ale samozřejmě také s klasickým rybařením na udici. Tato dnes spíše oddechová činnost měla velký význam pro obživu už před tisíci lety a i u nás měla velký význam. Říční rybolov jako sport je o něco mladší, jeho historie je však také zajímavá.
Pomocí háčků a udic se poprvé lovilo už ve Starověké Číně, v Egyptě nebo Řecku. První umělé mušky pro lov z 2. století po Kristu se našli v Thrákii. Už ve středověku vznikli v Evropě první knihy o rybaření a sportovním rybolovu. V Anglii roku 1496 napsala jistá řádová sestra knihu „The Treatyse on Fysshynge with an Angle.“ Ta popisuje techniky lovu na udici, v té době však pouze na prostém prutu bez navijáku. První prut s navijákem byl vynalezen také v Anglii, ale až v 17. století.
Co se týče historie rybaření s prutem u nás, nemáme o něm zdaleka tolik informací jako o rybníkářství. O zakládání rybníků i výlovech máme bohaté písemné záznamy kronikářů, protože šlo o velké události a rybníky byly ve vlastnictví šlechty nebo měst. Víme však, že v době slavných rybníkářů, Krčína nebo Netolického, u nás také žilo mnoho rybářských rodin, které živily řeky. Na našem území se mohli uživit jen u těch největších řek, tedy hlavně u Vltavy, Labe, Moravy a Dyje. Na rozdíl od chovu kaprů v rybníku, nebyl rybář na řece příliš výnosným povoláním. Většina z nich si přivydělávala dalšími činnostmi, například pletením košů. Aby mohl někdo lovit na určitém úseku řeky, musel dostat rybářské právo, obvykle od šlechty.  Kvůli právům a dalším výhodám se rybáři sdružovali do cechů, i když to byly obvykle cechy podstatně menší, než jaké měli různí řemeslníci. 
V 16. století napsal přírodovědec Jiří Handsche knihu „Labské rybářství v Čechách a Míšeňsku.“ Z ní se dnes dozvídáme, jaké ryby se tehdy lovili. Složení říční fauny se totiž od té doby změnilo. Kromě klasických druhů, které sportovní rybáři loví dodnes, jako je například štika, okoun, cejn, úhoř nebo sumec, se zde vyskytovali ryby dnes už na našem území vyhynulé. V době kdy neexistovali velké přehrady, k nám přes Labe připlouvali ryby ze Severního moře. Do Čech táhli hejna lososů a dostali se sem i kusy jesetera velkého. Největší, jaký byl uloven, měřil přes tři metry a poslali ho jako trofej na císařský dvůr. Existuje ještě větší jeseterovitá ryba – vyza velká. Vyzy se tehdy plavili v Dunaji a některé se dostali až k nám po řece Moravě. Ovšem ulovit rybu, která může v některých případech dosáhnout hmotnosti, až 1,5 tuny není nic jednoduchého. Existovalo na ně několik rybolovných technik. Jednou z nich byl hák s návnadou na laně, které táhli voly. Člověk sám by takovou rybu nikdy na břeh nevytáhl. Vyhynuli u nás také mihule – zvláštní kruhoústá stvoření s úhořovitým tělem, která platila za výjimečnou pochoutku na šlechtických stolech.
Sportovní rybolov pro zábavu se u nás rozmohl teprve s vynálezem navijáku. I tak ještě nějakou dobu trvalo, než si ho lidé oblíbili. V 19. století to začala být dokonce móda a rybaření se věnovali i dodnes známé osobnosti, například operní zpěvačka Ema Destinová. Rybaření se začalo objevovat také v literatuře. Hned pro několik slavných českých spisovatelů bylo rybaření stěžejním tématem, nejvíce samozřejmě pro Otu Pavla, autora knihy Zlatí úhoři
Naše rybníky jsou spjaté nejen s chovem a výlovem ryb, ale samozřejmě také s klasickým rybařením na udici. Tato dnes spíše oddechová činnost měla velký význam pro obživu už před tisíci lety a i u nás měla velký význam. Říční rybolov jako sport je o něco mladší, jeho historie je však také zajímavá.
Pomocí háčků a udic se poprvé lovilo už ve Starověké Číně, v Egyptě nebo Řecku. První umělé mušky pro lov z 2. století po Kristu se našli v Thrákii. Už ve středověku vznikli v Evropě první knihy o rybaření a sportovním rybolovu. V Anglii roku 1496 napsala jistá řádová sestra knihu „The Treatyse on Fysshynge with an Angle.“ Ta popisuje techniky lovu na udici, v té době však pouze na prostém prutu bez navijáku. První prut s navijákem byl vynalezen také v Anglii, ale až v 17. století.
Co se týče historie rybaření s prutem u nás, nemáme o něm zdaleka tolik informací jako o rybníkářství. O zakládání rybníků i výlovech máme bohaté písemné záznamy kronikářů, protože šlo o velké události a rybníky byly ve vlastnictví šlechty nebo měst. Víme však, že v době slavných rybníkářů, Krčína nebo Netolického, u nás také žilo mnoho rybářských rodin, které živily řeky. Na našem území se mohli uživit jen u těch největších řek, tedy hlavně u Vltavy, Labe, Moravy a Dyje. Na rozdíl od chovu kaprů v rybníku, nebyl rybář na řece příliš výnosným povoláním. Většina z nich si přivydělávala dalšími činnostmi, například pletením košů. Aby mohl někdo lovit na určitém úseku řeky, musel dostat rybářské právo, obvykle od šlechty.  Kvůli právům a dalším výhodám se rybáři sdružovali do cechů, i když to byly obvykle cechy podstatně menší, než jaké měli různí řemeslníci. 
V 16. století napsal přírodovědec Jiří Handsche knihu „Labské rybářství v Čechách a Míšeňsku.“ Z ní se dnes dozvídáme, jaké ryby se tehdy lovili. Složení říční fauny se totiž od té doby změnilo. Kromě klasických druhů, které sportovní rybáři loví dodnes, jako je například štika, okoun, cejn, úhoř nebo sumec, se zde vyskytovali ryby dnes už na našem území vyhynulé. V době kdy neexistovali velké přehrady, k nám přes Labe připlouvali ryby ze Severního moře. Do Čech táhli hejna lososů a dostali se sem i kusy jesetera velkého. Největší, jaký byl uloven, měřil přes tři metry a poslali ho jako trofej na císařský dvůr. Existuje ještě větší jeseterovitá ryba – vyza velká. Vyzy se tehdy plavili v Dunaji a některé se dostali až k nám po řece Moravě. Ovšem ulovit rybu, která může v některých případech dosáhnout hmotnosti, až 1,5 tuny není nic jednoduchého. Existovalo na ně několik rybolovných technik. Jednou z nich byl hák s návnadou na laně, které táhli voly. Člověk sám by takovou rybu nikdy na břeh nevytáhl. Vyhynuli u nás také mihule – zvláštní kruhoústá stvoření s úhořovitým tělem, která platila za výjimečnou pochoutku na šlechtických stolech.
Sportovní rybolov pro zábavu se u nás rozmohl teprve s vynálezem navijáku. I tak ještě nějakou dobu trvalo, než si ho lidé oblíbili. V 19. století to začala být dokonce móda a rybaření se věnovali i dodnes známé osobnosti, například operní zpěvačka Ema Destinová. Rybaření se začalo objevovat také v literatuře. Hned pro několik slavných českých spisovatelů bylo rybaření stěžejním tématem, nejvíce samozřejmě pro Otu Pavla, autora knihy Zlatí úhoři.
 

 VÁNOČNÍ PRODEJNÍ DOBA

 1.12. 2022      ZAVŘENO

 2.12.               9.00 - 15.00

 8.12.               8.00 - 17.00

 9.12.               9.00 - 15.00

15.12.              8.00 - 17.00

16.12.              9.00 - 15.00

19.12.              8.00 - 15.00

20.12.              8.00 - 15.00

21.12.              8.00 - 16.00

22.12.              8.00 - 17.00

23.12.              8.00 - 15.00 / DO VYPRODÁNÍ ZÁSOB

24.12.              ZAVŘENO